Prokšeftované zemědělství

Prokšeftovalo se to.

Kritici, dáte své děti na zemědělská učiliště?

POTRAVINOVÁ SOBĚSTAČNOST A SUVERÉNNÍ STÁT

Podepisujeme a souhlasíme.
"Neinformovaní, přesto ve svých názorech pevní kritici našeho nemožného
zemědělství vedou polemiky o řepce, dotacích, stavu půdy a bůh ví o čem ještě a
vůbec jim nedochází, že to naše zemědělství potřebuje narovnat poměr mezi
rostlinnou a živočišnou výrobou, a to je celý ten problém."  

Jak se s tím dá bojovat?

Sednout si k "interfernetu", tedy médiu pro nestřízlivé. Číst všechny ty odborné, rádoby
kvalifikované, názory na krajinu, na všemu škodící zemědělství se už leckdy
opravdu nedá pochopit ve střízlivém stavu. Zajímalo by mě, kolik polí ten
odborník zasel, vypěstoval úrodu a sklidil, nebo kolika telatům pomáhal na svět
a dále je vychoval a kolik masa, mléka nebo vajec ve svých chovech
vyprodukoval. Kolik peněz mu pak zbylo, když to vše spočítal a jaký rozvoj
podniku si mohl dovolit.

Marně se snažíme ukázat na příkladech, že čeští zemědělci nejsou ti, kteří devastují
vše, na co sáhnou a že likvidace přírody není jejich celoživotním programem.
Podle mnoha zasvěcených komentářů nabývám dojmu, že všichni ti, co mají ten
správný pohled na neschopnost nás hospodářů, jsou připraveni dát své děti do
zemědělských učilišť, případně jim poskytnout patřičné odborné zemědělské
vzdělání, aby mohly svůj život beze zbytku prožít v tom tolik znemožněném
zemědělství, aby v něm konečně nastal ten kýžený pořádek.

A jaký je v našem zemědělství pořádek z pohledu zemědělce?

Pokud některé firmy hospodaří na úkor úrodnosti nebo vodního režimu, eroze
jim nic neříká nebo nedotují půdu organickou hmotou, nechť jsou konkrétně
řešeny. Není dobré házet do jednoho pytle všechny zemědělské podniky. Není
dobré házet do jednoho hrnce všechny problémy, které vznikly coby důsledek
politiky programové likvidace českého zemědělství po roce 1989 a naprosto jiné
problémy spojené se změnou klimatu, které vystupují poslední dobou stále více
do popředí. Vzniká tak docela nestravitelný guláš.

Chemie na polích ?

Mnohokrát se citovala a porovnávala spotřeba pesticidů u nás a jinde v Evropě. Žádný
rozumný hospodář nehájí používání pesticidů, které není v souladu s platnými
regulemi. Žádný rozumný hospodář neužívá pesticidy zbytečně, nemůže si to
z ekonomických důvodů dovolit. Pro informaci v České republice, máme spotřebu
1,978 kilogramu účinných látek v pesticidech na hektar, naproti tomu má
Belgie 8,088 kilogramu na hektar, Itálie 7,780 kilogramu na hektar, Španělsko
5,616 kilogramu na hektar nebo třeba Francie 3,892 kilogramu na hektar.
Nepatříme tedy v EU k žádným chemickým šílencům, jak je snaha naše
zemědělství vnímat některými samozvanými znalci.

Mnoho chemie na polích škodí, bez chemie si ale dnešní zemědělství také těžko představíme.
Jak na tom je české zemědělství v porovnání s Evropou? Jsme rozumní
při používání například umělých hnojiv?  

Když je zmínka o chemii na polích - bylo by dobré upozornit na velký problém, který
mají s cukrovou řepou ve Francii a Německu. S velkou slávou tam byly
zakázány neonikotinoidy na moření osiva cukrovky. Výsledek se po dvou letech
dostavil. Porosty jsou napadeny silně virovou žloutenkou řepy. Tu roznesly
do mladých rostlin mšice, na které slabé moření osiva neúčinkovalo. 

Mnohokrát se porovnávala spotřeba umělých hnojiv na hektar orné půdy. Pro osvěžení paměti
připomínám naši spotřebu 129 kilogramů, což je podstatně méně než
v takovém Irsku, kde spotřeba činí 511 kilogramů nebo v Belgii 287
kilogramů, Velké Británii 243 kilogramů, Nizozemí 241 kilogramů, Německu 218
kilogramů a třeba i ve Francii a Španělsku, kde spotřeba činí 151 kilogramů
umělých hnojiv na hektar orné půdy.

Nikdo z kritiků nebere v úvahu ten fakt, že každý živý organismus potřebuje
ke svému životu dostatek vody a potravy a pro dobrou kondici musí být i zdravý.
Pokud se mu tohoto dostává, pak se vyvíjí žádoucím směrem. Myslím si, že i
každou polní kulturu lze chápat jako celek, tedy jako samostatný živý organizmus.

Jak se tedy nejlépe starat o svá pole?

V klasickém chápání zemědělské produkce musí mít rostliny dostatečnou minerální výživu a po
celou dobu vegetace je nutné je chránit před chorobami a škůdci. Konzumentům by
asi nevyhovovala mouka vyrobená z fuzariozní pšenice plné mykotoxinů nebo
zelenina totálně ožraná nejrůznějšími larvami hmyzu, nebo brambory napadené
plísní bramborovou atd.

Kulturní rostliny na poli se pěstují mimo jiné i pro ekonomický efekt, který musí
přinést hospodáři. Neumím si představit reakci finančního úřadu, kterému by
zemědělec místo daní ze zisku sdělil, že respektuje ekologii a pro škůdce a
plevele mu na poli nic nevyrostlo (nemá smysl dohadovat se o relevanci této
poslední věty, nechci se ve zlém dotýkat zájmů ekologických zemědělců a jejich
nezbytných dotací na tento typ výroby). 

Vnímání polemiky o potravinové soběstačnosti a zodpovědnosti zemědělců za zadržování
vody v krajině.

Marné jsou naše soustavné snahy vysvětlit nic nechápajícímu obecenstvu, že naše
zemědělství bylo po sametové revoluci 1989 prokšeftováno a posláno na vedlejší
kolej (v zájmu koho?), protože levně dovezeme! Je dobré si při této
příležitosti připomenout třeba cenu dovozového květáku nebo navečer prázdné
regály po ovoci v supermarketech.

Neinformovaní, přesto ve svých názorech pevní kritici toho našeho nemožného zemědělství vedou
polemiky o řepce, dotacích, stavu půdy a bůh ví o čem ještě a vůbec jim nedochází,
že to naše zemědělství potřebuje narovnat poměr mezi rostlinnou a živočišnou
výrobou, a to je celý ten problém. Ani k tomu nemusí nikdo zadávat
výzkumné úkoly a tvořit vědecké práce.

Pokud budeme mít odpovídající strukturu a stavy hospodářských zvířat, dojde samovolně
k uspořádání struktury osevních ploch. Víceleté pícniny se vrátí na
odpovídající procento plochy, tím automaticky klesne plocha jiných plodin,
třeba té nenáviděné řepky. Víceleté pícniny svým blahodárným působením na půdní
strukturu zvýší schopnost půdy jímat a držet vodu. Též by bylo dobré vytvořit
podmínky v soběstačnosti i u jiných komodit, třeba brambor či zeleniny.
Toto vše souvisí s potravinovou soběstačností. Ta bude v brzké době
spolu se zabezpečením dostatečného množství vody strategickým problémem číslo jedna.  

Čeští zemědělci a zemědělství jako celek o svou ztracenou prestiž bojují jen těžko, i
když fakta ukazují, že patří k evropské špičce. Co tedy doporučit nenapravitelným a věčným kritikům?  

Bylo by dobré, aby všichni ti kritici a znalci našeho zemědělství místo těch svých
polemik proti nám zemědělcům pomohli napravovat zničenou prestiž našeho
zemědělství. V brzké době může platit, že si tu sníme jen to, co si
vyprodukujeme. K této prosté úvaze mě vede pozorování celosvětového vývoje
ať společenského či ekonomického, a to vše na pozadí měnícího se klimatu. To je
ale již trochu jiný problém, který by chtěl hlubší samostatné vysvětlení.